Obecná milost
Rev. Angus Stewart
My odmítáme obecnou milost na základě Božího slova. „Obecná milost“ učí, že Bůh miluje zavržené. Ale Písmo hlásá, že „lakomý sobě pochlebuje, a Hospodina popouzí. “ (Ž 10:3, BKR) Žalmista vyhlašuje o Bohu: „V nenávisti máš všecky činitele nepravosti.“ (Ž 5:6, BKR). Tedy neplatí, že „Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka“! Ale navíc „bezbožníka pak a milujícího nepravost nenávidí duše jeho.“ (Ž 11:5, BRK) Zde se ukazuje intenzita Božího odporu vůči zavrženému: Sama jeho duše - všechno, čím Bůh je - se ho štítí. A tak Hospodin „dštíti bude na bezbožníky uhlím řeřavým, ohněm a sirou.“ (Ž 11:6, BKR).
Obecná milost učí, že dobré věci, které zavržení lidé přijímají v tomto životě, jsou důkazy Boží milosti vůči nim. V tom spočívala Asafova mýlka. A to je mýlka mnohých lidí. V Boží svatyni (Ž 73:17) Asaf pochopil, že „štěstí nešlechetných“ (Ž 73:3nn) - jejich zdraví (v.4), jídlo (v.7), bohatství (v.12) - bylo „jistě“ to, že Bůh je staví na „kluzké cesty“, než je „srazí do zkázy“ (v.18). Bůh jim dal dobré věci ve své prozřetelnosti, ale „pohrdá“ jimi (v. 20) pro jejich „bezbožnost“ (v.8).
Šalomoun, nejmoudřejší z lidí, prohlásil: „Zlořečení Hospodinovo jest v domě bezbožníka.“ (Př 3:33, BKR) Všechny dobré věci v jeho domě - žena, děti, majetek, jídlo atd. - nepřichází s Boží láskou, ale s jeho prokletím.
Někteří říkají, že my odmítáme obecnou milost na základě důsledků vyvozených z věčného Božího předurčení. Ale Boží zjevená pravda o předurčení není jediné učení, které bojuje proti obecné milosti. V rozporu s Boží jediností (Dt 6:4) obecná milost učí, že Bůh má dvě lásky, dvě milosti, dva způsoby láskyplné péče atd. V rozporu s Boží neměnností (Mal 3:6) obecná milost učí, že Bůh miluje zavržené v čase a potom je na věčnosti nenávidí. V rozporu s Boží spravedlností, která je tak veliká, že Bůh nemůže „hledět na zlé věci” (viz Abk 1:13), obecná milost říká, že Bůh miluje ty, kteří jsou úplně zlí (Ř 3:10-18).
V krátkosti: Obecná milost předpokládá dočasnou, omezenou, proměnlivou, nespravedlivou lásku Boha (vně Ježíše Krista!) vůči zavrženým. Ale Písmo nás učí, že Bůh miluje Sebe Sama. A že Svou vyvolenou církev (Ef 5:25) miluje zvláštní (Ř 9:18), věčnou (Jr 31:3), nekonečnou (Ef 3:17-19), neměnnou (Ž 136) láskou v Ježíši Kristu.
Tento počáteční blud „Boží lásky pro zavržené“ slouží mnohým lidem (vyznávající kalvinisty nevyjímaje) k tomu, aby narušili protiklad v Gn 3:15; aby zlehčili „úplnou zkaženost“; aby kompromitovali „omezené vykoupení“; aby kázali, že Bůh touží spasit zavržené; aby zamlčeli a (poté) popřeli „nepodmíněné zavržení a vyvolení“; aby odmítli odsoudit arminianismus a jeho učitele, a aby umožnili společenství s Arminiány.
Do češtiny přeložil Petr Kulík