Svátosti
Ron Hanko
Svátosti
Poté, co jsme mluvili o kázání a disciplíně, dostáváme se k obtížnému tématu svátostí. Na jedné straně je znepokojující, že svátosti, které Kristus ustanovil jako znamení jednoty církve, jsou hlavní příčinou rozdělení v církvi. Na druhé straně: Téměř vše, co církev věří, je soustředěno ve svátostech. Takže není divu, že právě svátosti způsobují rozdělení mezi církvemi a mezi křesťany. Nemluvíme o svátostech proto, abychom podporovali rozdíly. O svátostech mluvíme s nadějí a modlitbou, aby v církvi mohla nastat jednota v pravdě.
Co jsou svátosti? Slovo „svátost“ pochází z latinského slova, které znamená „přísaha“. Ačkoli toto slovo v Písmu nenalézáme, užíváme jej. Vždyť každá svátost je viditelná a hmatatelná přísaha Krista jeho církvi.
Slovo „svátost“ používáme, když odkazujeme na jisté obřady, které speciálně dal Kristus své církvi, aby jimi potvrdil své sliby. Tyto obřady mají být v církvi užívány, dokud se Kristus nevrátí. (Mt 28:19-20; 1K 11:26)
Tyto obřady (rituály) jsou symboly (znamení). To je zřejmé ze skutečnosti, že Ježíš nazývá chléb večeře Páně: „Mé tělo“. A kalich nazývá: „Nová smlouva mé krve“. (L 22:20) Vzhledem k tomu, že chléb i kalich nemohou být těmito skutečnostmi doslovně - jak chceme ještě ukázat -, pak musí jít o znamení Kristova těla a krve.
To samé vidíme při křtu. Písmo nazývá stejným slovem jak křest vodou, tak obmytí od hříchů Kristovou krví. Jak znamení, tak duchovní skutečnost mají stejný název: Křest (srov. Sk 2:41 a 1 Pt 3:21).
Tyto symboly a znamení jsou nám dány, aby pomáhaly naší víře (Sd 6:36 -40; L 1:18-20; L 2:12). Pomáhají naší víře dvěma způsoby: Zobrazováním neviditelných, duchovních skutečností. A poukazováním na Krista jako dokonalého Spasitele. Potřebujeme je, protože naše víra je často slabá. A musíme věřit, aniž bychom viděli. (J 20:29; 2K 5:7)
Když věříme, že existuje spojitost mezi obřízkou a křtem, a také mezi velikonočním beránkem a večeří Páně, vidíme pak svátosti také jako pečetě (Ř 4:11). Jistě: Jsou-li to znamení, musejí být rovněž pečetěmi. Vždyť znamení vždy něco potvrzují, nebo zapečeťují.
Jakožto pečetě svátosti „fungují“ nejen tak, že zobrazují duchovní reality věřícím, a že nás učí některým skutečnostem… Ony fungují i tak, že posilují a potvrzují naší víru. Svátosti posilují naši víru tím, že nás ve křtu ujišťují: Jako voda omývá naše tělo, tak Kristova krev omývá naše duše. A při večeři Páně: Jako nás chléb obživuje a víno osvěžuje, tak je také Kristus denním jídlem, pitím a životem našich duší.
Svátosti jsou pak nádherná a pozoruhodná svědectví o dobrotě a jeho milosrdenství Boha, který nás nezavrhuje, ale naopak nás podporuje v naší slabosti. Z tohoto důvodu jsou svátosti nezbytné. A to, že je užíváme, je důkazem naší důvěry v Boha.
Dvě svátosti
Proč máme dvě svátosti? A proč jen dvě? Tyto otázky vyžadují odpověď kvůli omylům Římskokatolické církve, která má sedm svátostí. Ale také kvůli sklonu některých protestantských skupin vyvyšovat takové věci, jako je omývání nohou, manipulace s hady a další obřady v církvi, které se staví na roveň svátostem.
Jak poznáme, že něco je svátost? Odpovědí je, že to musí být symbolický rituál, který přikázal sám Kristus a který praktikovali apoštolové. To máme na mysli, když mluvíme o „ustanovení“ svátostí. To vylučuje omývání nohou, které - i když to Kristus učinil - není ani Kristem přikázáno jako církevní obřad, ani potvrzeno příkazem či příkladem apoštolů.
Je zřejmé, že svátosti přidané Římskokatolickou církví nesplňují tato kritéria o nic víc, než omývání nohou. Biřmování dětí, pokání a (jiné) náboženské obřady nic nesymbolizují. Takové praktiky a náboženská nařízení (např. „pomazání nemocných“) navíc nejsou přikázány ani Kristem, ani apoštoly. Ani manželství, byť je symbolické, nepožaduje vykonávat jakožto církevní svátost ani Kristus, ani apoštolové (1 K 7:1.6-8.25-27.32-34).
To ovšem ještě není odpověď na otázku: Proč máme jen dvě svátosti? A konkrétněji, proč právě tyto dvě: Křest a večeři Páně? Tyto otázky musí být zodpovězeny, abychom mohli svátosti užívat s větším přínosem.
Důvod, proč jsou jen dvě svátosti, se nachází v těchto svátostech samotných. Dohromady symbolizují celý náš křesťanský život. Křest symbolizuje náš vstup do Boží smlouvy a spásu. A také (duchovní) cestu, na kterou jsme nastoupili. Večeře Páně symbolizuje náš život v této smlouvě, podněcuje v nás radost ze spasení a prožívání této záchrany, kterou nám Kristus svobodně daroval. Další svátosti tedy nejsou potřeba. Pro další svátosti ani není místo, protože není nic dalšího, co by bylo třeba symbolizovat.
Úžasná věc na svátostech je, že zobrazováním těchto dvou aspektů našeho křesťanského života tyto svátosti vydávají jednotné svědectví o Kristu. Dohromady říkají, že všechno, co máme, je od něho, díky němu a v něm. Že bez něj nejsme nic a nemáme nic. Dohromady říkají to, co říká Petr ve Sk 4,12: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ Jejich svědectví je svědectvím apoštola Pavla z Ef 1:3, že v Kristu máme „všeliké duchovní požehnání.“
Svátosti hovoří o tom, že Kristova smrt a Kristova krev jsou klíčové skutečnosti. Křest nám připomíná, že jeho krví a obětí vstupujeme do křesťanského života. Večeře Páně dodává, že Kristovou krví a obětí žijeme, rosteme a máme díky němu duchovní sílu a občerstvení, když jsme už jednou vstoupili do společenství s Bohem. Kristova oběť je pro nás vším.
Jaké úžasné dary nám Bůh dal ve svátostech! Neužívejme je nedbale, nebo bez víry.
Doctrine According to Godliness (pages 253-256)