Co je skutečně Reformovaná víra?
Rev. Ron Hanko
Starozákonní proroci promlouvali k judskému království o nebezpečích, jimž čelili: „Vyhlazen bude lid můj pro neumění. Poněvadž jsi ty pohrdl uměním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal; a že jsi zapomněl na zákon Boha svého, já také zapomenu se na syny tvé" (Ozeáš 4:6). Ámos varoval: „Aj, dnové jdou, dí Panovník Hospodin, že pošli hlad na zemi, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slov Hospodinových" (Ámos 8:11).
Je naší hlubokou obavou, že situace v naší zemi se podobá té, která panovala za dob dávných proroků. Vydání deníku Times ve svém čísle z 30. ledna 1993 zmiňuje: „Jaká je skutečná situace [v Anglii]? Věřící, praktikující křesťané jsou v naší zemi menšinou. Více než devadesát procent občanů nemá o křesťanství žádné ponětí." Takový komentář je vskutku smutný [a zcela platí i o situaci v České republice – pozn. překladatele]. V rámci této hrstky křesťanů panuje neshoda ohledně základních doktrín. Zcela jistě existuje potřeba, aby Reformovaná víra byla zvěstována.
Proč je situace taková, jaká je? Především žijeme v „posledních dnech" (Skutky 2:17). V této době se naplňuje slovo našeho Pána, že mnozí odpadnou (1 Timoteovi 4:1) a láska mnohých „vychladne" (Matouš 24:12). V samotném světě se rozmáhá zhoubný materialismu, který nakazil celou společnost. Lidé se pachtí za dalším a dalším vzrušením – často toho nejhoršího druhu. Posměvači se dále posmívají a kladou otázku: „Kdež jest to zaslibování o příchodu jeho? Nebo jakž otcové zesnuli, všecko tak trvá od počátku stvoření" (2 Petrův 3:4).
Situace v církvích je alarmující. Odpadlictví se rozmáhá. Lidé hromadně opouštějí „staré stezky" (Jeremiáš 6:16) a stádo napadají „vlci v rouně ovčím" (Matouš 7:15). Proroctví Písma se naplňuje: „A z vás samých povstanou muži, kteříž budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedlníky po sobě" (Skutky 20:30). Znovu vzrůstá tlak na sjednocení všech církví a denominací. Věrouka se považuje za zbytečnou. Vznikají „nové" teologie. Ovce, zdá se, jsou na pokraji toho, aby byly zadáveny lstivými vlky. Naše ujištění můžeme najít pouze ve slově Kristově: „A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé" (Jan 10:28).
I v těchto zlých časech k nám slovo Kristovo zní jasně a zřetelně: „Aj, stojímť u dveří, a tluku" (Zjevení 3:20). Tak jako kdysi Ježíš stál před dveřmi Laodicejského sboru, a volal ty, kdo zůstali v této odpadlé církvi, stejně tak volá své věrné i dnes. Boží lid hladoví po Božím slově. Potřeby mnohých nejsou uspokojeny. Dostává se jim „kamení namísto chleba". Kristus nás volá, abychom vyšli a jedli s ním z jeho slova, které zůstává na věky.
Proto se v Reformované církvi snažíme vytvořit spojení mezi všemi, kdo mají za svou Reformovanou víru a stále touží po „starých stezkách". Snažíme se, kdekoliv je to možné, zakládat církve, které budou statečně kázat staré pravdy.
Co je „Reformovaná" víra? „Vírou" rozumíme souhrn pravdy, který je nám dán v samotném Písmu. Držíme se všech pravd Písma, podobně jak byly sumarizovány ve Westminsterských standardech, Třech formách jednoty - tzn. Belgické konfesi, Heidelberském katechismu a Kánonech z Dordrechtu.
Co je tedy Reformovaná víra (neboli víra Písma svatého)?
Boží svrchovanost
Reformovaná víra především zdůrazňuje Boží svrchovanost. Odlišuje ji to nějak od ostatních, jež rovněž učí Boží svrchovanost? Ano, zcela určitě. Věříme, že Reformovaná tradice brání tuto víru v Boží svrchovanost konzistentně. Všichni křesťané se pravděpodobně shodnou, že Bůh je svrchovaný. On vládne nade vším. Nicméně stále a znovu se potkáváme s učením a praktikám, které toto učení podkopávají. Z touhy po uspokojení lidského rozumu vystoupili mnozí a trvali na „svobodné vůli" člověka rozhodnout se zda přijme či odmítne Krista. Mnozí představují Krista, kterak klepe na dveře hříšníkova srdce a dožaduje se vpuštění dovnitř (vytržením Zjevení 3:20 z kontextu). Jiní učí, že konečný počet vyvolených není určen od věčnosti, ale závisí na lidských úkonech a skutcích. Další učí, že Bůh miluje všechny lidi – ale nakonec některé z nich uvrhne do pekla. Jiní by zase mohli tvrdit, že Bůh z lásky ke všem lidem, nikoho do pekla neuvrhne.
Reformovaná tradici konzistentně zastává pravdu o Boží svrchovanosti. V šesti dnech Bůh stvořil vesmír a nadále jej udržuje. Nadále kontroluje a řídí všechny morální – rozumové bytosti. Od věčnosti skrze krev Beránkovu určil některé ke spasení (vyvolení) – (Efezským 1:4) a rozhodl, že další budou uvrženi do pekla kvůli svým hříchům (Římanům 9:22). Bůh nikdy neupouští od žádného ze svých záměrů. Veškeré učení Kristovi církve se musí tomuto faktu podřídit. Církev nesmí Boží svrchovanost přizpůsobovat tomu co je z lidského hlediska špatné nebo správné. Spíše se naše vyznání musí přizpůsobit pravdě o Boží svrchovanosti. (V této souvislosti doporučujeme knihu A. W. Pinka – „Sovereignty of God" – v češtině zatím nevyšlo).
Svatá Písma
Lidská znalost se neodvíjí od našeho hledání, ale přichází k nám skrze zjevení Boha samotného. Reformovaná víra se drží pevně učení o neomylnosti a inspirovanosti Písma. Je to „Bohem vydechnuté" slovo (2 Timoteovi 3:16), vyslovené Kristem (Jan 1), abychom mohli poznat to, co se Bůh o sobě rozhodl zjevit. Bez tohoto Slova bychom neměli žádnou jistotu. V něm máme jisté svědectví o Bohu a Jeho Synu Ježíši Kristu a vykoupení a vysvobození jeho církve.
Smlouva milosti
Reformovaná tradice se drží pravdy o „smlouvě milosti". Krátce shrneme pozici Písma ohledně tohoto článku víry.
Smlouva milosti musí být pochopena ve světle Trojice. Trojjediný Bůh (Otec, Syn a Duch svatý) mají mezi sebou od věčnosti dokonalé společenství. Společenství, které se vymyká obrazům známým z naší společnosti a jde za naše chápání. Přitom toto smluvní společenství tvoří základ smlouvy milosti. Trojjediný Bůh se rozhodl zjevit mimo sebe slávu společenství, které existuje v něm. Rozhodl se ukázat v nejvyšší možné míře společenství s lidmi od věčnosti vyvolenými v Kristu.
Správné pochopení tohoto principu k sobě váže další úžasné pravdy Písma. Slovo Boží nám ukazuje, že tato smlouva je „jednostranná", to znamená, že není ustanovena mezi dvěma stranami, ale přímo a pouze Bohem samotným (Genesis 15:17-18). Jde o nezrušitelnou smlouvu v tom smyslu, že pokud smlouvu ustanovuje Bůh, ta potom pokračuje věčně (Genesis 17:7). Tato smlouva není ujednáním, díky kterému Bůh dostane lidi do nebe, ale konec nebo záměr, jejž má Bůh v mysli (Genesis 17:7). Je to smlouva, kterou Bůh ustanovuje v rámci generací (Genesis 17:7). Správně bylo poznamenáno, že „On si sbírá potomstvo mezi naším potomstvem". Ne všichni, kdo se narodí věřícím rodičům, jsou součástí této smlouvy (Římanům 9:13). Ale duchovní potomstvo je spaseno (Římanům 9:17). Bůh přivádí také další lidi z pohanů a posléze zahrnuje i jejich duchovní potomstvo do těla Kristova (Skutky 16:27-33).
Pět bodů kalvinismu
Reformovaná víra je často spojována s „pěti body kalvinismu". Těchto pět bodů v žádném případě nevyčerpá celou Reformovanou tradici. Nicméně tyto jasně označují rozdíl mezi kalvinismem a arminianismem, který nakazil většinu fundamentalistických církví.
Těchto pět bodů je v angličtině označováno zkratkou TULIP. „T" (total depravity) představuje „naprostou zkaženost". To znamená učení Písma o tom, že člověk je mrtvý ve svých hříších, neschopný a nepřející si žádné dobro (Římanům 3:20). Všichni se provinili prvotním Adamovým hříchem (Římanům 5:20). Všichni od své přirozenosti přestupují Boží zákon (Římanům 3:23). Z toho vyplývá několik závěrů. Člověk nemůže mrtvému hříšníkovi „nabídnout" spásu v Kristu. Takový člověk také nemůže být „pozván" aby Krista přijal a uvítal ho ve svém srdci. Jeho stav je takový, že jakákoliv jeho duchovní aktivita je nemožná.
„U" (unconditional election) znamená „nepodmíněné vyvolení". Před stvořením světa Bůh pro sebe vyvolil zvláštní lid v Kristu (Efeským 1:4). Spolu s tím se Bůh také rozhodl uvrhnout jiné do pekla kvůli jejich hříchům (Římanům 9:21-22). Že toto vyvolení je „nepodmíněné" znamená, že Bůh vyvolil některé ne proto, že viděl, že někteří z lidí uvěří, ale že věří, protože je vyvolil (Jan 10:26; Římanům 8:29-30).
„L" (limited atonement) představuje „omezenou smírčí oběť". Smírčí oběť je jinými slovy Kristovo zaplacení dluhu za hříchy jeho lidu (Matouš 1:21). Že je „omezená" neznamená, že by jeho oběť něco postrádala. Spíše to vyjadřuje fakt, že Kristova oběť je omezena na jeho vyvolené (Jan 6:44).
„I" (irresistible grace) hovoří o „neodolatelné milosti". To znamená, že když Bůh přitahuje lidi k sobě, oni přicházejí a přijdou (Jan 6:37). Nepřicházejí nedobrovolně, ale ochotně. Nicméně síla Jeho milosti je taková, že vůle jeho vyvolených se podřizuje Jeho svrchované vůli.
„P" (preservation of saints) je „zachovávání svatých". To značí, že ten, kdo je vyvolen, povolán a přitažen ke Kristu Ježíši, také zůstane věrným víře a bude nakonec oslaven. Tito svatí mohou spáchat těžké hříchy a upadnou na jistou chvíli, ale Bůh je přivede zpět k sobě. Ti, pro které Kristus zemřel, budou zajisté spaseni (Filipským 1:6; Římanům 8:29-30).
Učení o milosti
Reformovaná věrouka se věrně drží „učení o milosti". Znovu i tato učení čerpáme z Písma svatého. Použitá terminologie má za cíl poukázat na skutečnost, že naše spasení je zcela Boží prací – nikoliv prací člověka nebo spolupráce člověka s Bohem. Jsme ospravedlněni milostí skrze víru (Římanům 3:24). Za ospravedlněné a jejich hříchy bylo plně zaplaceno Kristovou drahocennou krví na kříži (Římanům 5:1). Ti, pro které Bůh zemřel, byli od věčnosti vyvoleni Bohem. Naše spása je cele dílem Božím. V tom případě není prostor pro žádné chlubení se (Efezským 2:9).
Křest nemluvňat
Reformovaní následují praxi křtu věřících. Je to konzistentní praxe reformovaných církví od dnů Jana Kalvína. Křest je založen na pravdivosti Boží smlouvy ustanovené v rámci generací věřících. Ne každý, kdo je pokřtěn je také spasen (Ezau, který byl obřezán nedošel spasení [Římanům 9:19]. Ale proto, že Bůh ustanovuje svou smlouvu v rámci generací (Genesis 17:7; Skutky 2:39) i tito přijímají znaky této smlouvy a spravedlnosti, jež je skrze víru. To je zároveň v jednotě s apoštolskou praxí, kdy i oni křtili nové věřící i jejich domácnosti.
Vyznání
Reformovaná víra uznává různá vyznání jako prostředky k vyjádření učení Písma. Vyznání, ale nemají být brána jako neomylná. Nicméně odlišují to, co patří k reformované tradici a co nikoliv. Reformovaní zapsali, často po vleklých a úděsných pronásledováních to, co věřili, že Písmo učí. Skrze vyznání se děti věřících dozvídají o učení Písma a skrze vyznání dává církev okolnímu světu najevo, čemu věří.
Bohoslužba
Reformovaná tradice trvá na pravidelných bohoslužbách každý den odpočinku. Není možné, že bychom minimalizovali naši účast na pravidelných uctíváních Jahveho. Radostí reformované víry je, že naplňuje mandát čtvrtého přikázání a Písma tím, že se každý týden shromažďují k uctívání Božího jména. Nescházejí se pro pobavení, ale aby vzdali chválu jménu, které je nad každé jiné jméno.
Zároveň tvrdíme, že kázání Božího slova, skrze k tomuto pověřené muže, musí být středem církevního života (Římanům 10:15). Kázání má být středem bohoslužebného shromáždění. V Písmu se nazývá „pošetilost zvěstování" (1 Korintským 1:21) a zároveň je to také Bohem určený způsob k záchraně hříšníků (Římanům 10:14).
Zbožný život
Reformovaná víra nečiní člověka líným a bezcitným. Nevěříme, že „můžeme hřešit, aby se milost rozhojnila (Římanům 6:1). Vzhledem k tomu, že byl někdo ospravedlněn a Kristus zemřel za něj, musí být viditelné ovoce hodné pokání. Musí být viditelná opravdová vděčnost, jinak neexistuje důkaz věčného vyvolení. Bůh vyvolil svůj lid ke konání dobrých skutků (Efezským 2:10) a k tomu, abychom byli před Ním svatí a bez poskvrny (Efezským 1:4). Není žádné místo pro spojení mezi světlem a temnotou, křesťanem a světem (2 Korintským 6:14). Antiteze musí být zjevná. Rozlišování mezi dobrým a zlým musí být v křesťanově životě patrná.
Misie
Reformovaní pevně věří v poslání církve jít do celého světa a kázat evangelium. V žádném případě nemáme nic co do činění s hyper-kalvinismem, který by vehementně popíral toto poslání. Ježíš sám pověřil své učedníky a poté celou církev, aby se vydali do celého světa kázat evangelium (Matouš 28:19). Přestože je pravda, že dojdou spasení všichni ti, za které Kristus zemřel, je stejně tak pravdou, že k tomu má docházet skrze pravdivé dosvědčování evangelia z Písma jak v církvi, tak i na misijním poli. Pouze Bůh sám zná ty, kdo jsou jeho. Církev vchází do světa s Kristovým mandátem, aby Boží vyvolené přivedla ke kříži Ježíše Krista.
Kristův návrat
Reformovaná tradice pevně vyhlíží brzký návrat našeho Pána Ježíše Krista. V Matouši 24. kapitole mluví Ježíš o znameních, která budou předcházet jeho příchodu. Vidíme, jak se tato znamení naplňují. Neznáme hodinu jeho příchodu, ale tušíme, že je blízko. Všechny tyto by měly církev nadchnout, aby vytrvala se svým posláním až do konce. Musí kázat, musí evangelizovat, musí učit děti, aby byly připraveny na nadcházející zlé dny, jež pčicházejí na církev. A vřelá modlitba církve je za Kristův příchod: „Amen. Přijdiž tedy, Pane Ježíši" (Zjevení 22:20).
Výše řečené si nedělá nárok na vyčerpávající přehled Reformované víry, ale podává alespoň její „miniaturu" - miniaturu víry, která byla tak drahou spoustě lidí během staletí. Na základě těchto úžasných pravd, pro které mnozí obětovali své životy, bychom rovněž rádi měli společenství s těmi, kdo milují tytéž pravdy a tak posílit jeden druhého v nejsvětější víře.